Definice hazardu zní – riskantní jednání, jehož výsledek závisí na náhodě. Poslední dobou se zdá, že si ministerstvo financí a česká hazardní lobby tuto poučku vzaly za vlastní a při jednání o vládním návrhu zákona o hazardních hrách postupují v duchu uvedené definice.
Riskantní prohlášení, na kterých MF a česká hazardní lobby založily obhajobu paragrafu 82 zákona zavádějícím blokaci nelegálních stránek z rozhodnutí politicky řízeného orgánu státní správy, však stojí na velmi vratkých základech. Níže některé nejvýraznější příklady.
Argument č. 1 – celospolečenská škodlivost nelegálního internetového hazardu
Důraz je kladen především na ten nelegální hazard. A co ten legální? Ten zřejmě není škodlivý, protože platí daně. Náměstek ministra financí použil jako jeden z hlavních argumentů pro regulaci nelegálního internetového hraní v pořadu Události, komentáře (dne 24. 5. 2016) "stovky sebevražd" způsobených hazardem. Zákon o hazardu však rozšiřuje možnosti internetových hazardních her, a pokud se nelegální subjekty zlegalizují, jak plánuje ministerstvo, k omezení hazardu nedojde. Může pak dojít k poklesu počtu sebevražd?
Argument č. 2 – inspirace v zahraničí v otázce blokace webových stránek
Ano, v některých zemích EU je blokace webových stránek zavedena. Přesný počet není jistý, neboť mapka, kterou má MF na svých webových stránkách, a která je připravena organizací APKURS, tedy sázkovými kancelářemi, má značné trhliny. Nezohledňuje totiž výroky soudů v některých zemích, které umožnily poskytovatelům internetu blokaci nevykonávat (např. Německo, Litva, Bulharsko aj.).
Argument č. 3 – inspirace v zahraničí v otázce blokace webových stránek z rozhodnutí MF
Nikde v Evropě neexistuje situace, aby o blokaci nelegálních webových stránek rozhodoval jeden odbor na konkrétním ministerstvu, pod kterého pravomoc regulace hazardu spadá. Rozhodnutí o blokaci je vždy koordinováno regulátorem, což je nezávislý orgán, složený z odborníků (např. ve Francii má francouzský regulační úřad ARJEL zhruba 60 zaměstnanců, hlavní kolegium je složeno ze 7 členů – předseda a 2 členové jsou jmenováni dekretem, 2 předsedou Assemblée Nationale, 2 předsedou Senátu, na základě jejich právní, technické a ekonomické odbornosti). Ministerstvo financí přitom neváhá při projednávání na půdě parlamentu tvrdit, že nevidí rozdíl mezi nezávislostí politicky řízeného ministerstva a nezávislým regulátorem.
Argument č. 4 – technické aspekty blokace webových stránek
MF dalo do zákona vágní formulaci o blokaci webových stránek, aniž by blíže specifikovalo, jak vlastně k tomu mají technicky poskytovatelé internetu přistupovat. Po různých rozporuplných proklamacích MF, kdy nejprve v důvodové zprávě návrhu zákona uvedlo možnost blokace formou DNS serverů, poté v oficiální dopise společnosti Seznam.cz upravilo své vyjádření v tom smyslu, že to nebudou DNS servery, ale blokace od domény 3. řádu a níže, se nakonec MF dopracovalo k prohlášení náměstka Závodského na debatě v prostorách VŠE v Praze (dne 5. 5. 2015), že si budou moci poskytovatelé internetu vybrat na základě možností, které MF nabídne v metodickém pokynu, jenž však sepíše dodatečně. Později pan náměstek Závodský na jednání ve výborech Senátu zdůvodňoval rozhodnutí MF o neurčitosti technických aspektů blokace tím, že nikde v Evropě neexistuje hazardní zákon, který by jasně vymezoval nástroje k blokaci webových stránek, protože internet je dynamicky se vyvíjející prostředí (Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice – 24. 5. 2016). Toto tvrzení není pravdivé, např. ve Francii je v hazardní legislativě přímo paragraf, který blokaci nařizuje formou DNS serverů. Zůstává tedy otázkou, jak může ten český návrh zákona cokoliv nařizovat, když neurčí jak? Naprostá nejistota je nejhorším výsledkem pro poskytovatele přístupu k internetu.
Argument č. 5 – nepřesnosti v návrhu zákona
Nejen vágní formulace o blokaci webových stránek, ale také nepřesnost výrazů v samotném zákoně, jež do právního systému zavádí nové pojmy, které se doposud v žádné digitální legislativě neobjevily. „Poskytovatel připojení k internetu“ či „povinnost zamezit v přístupu k internetovým stránkám“. Oba tyto termíny jsou dle odborníků z Českého telekomunikačního úřadu naprosto neznámé pro český právní řád, a zavádějí tak nejasnosti do výkladu, na koho skutečně mají dotčené paragrafy návrhu zákona vlastně podle úředníka z MF cílit. „Poskytovatel připojení k internetu“ je pouze neformální termín, podle zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích je správný výraz „poskytovatel přístupu k internetu“. Internet dle právního řádu nemá stránky, s konceptem stránek pracuje služba WWW, nikoliv internet jako takový, nelze tedy v dikci zákona použít větu „povinnost zamezit v přístupu k internetovým stránkám“ (Jiří Peterka, člen rady ČTÚ – tisková konference CZ.NIC dne 23.5.2016). Je tedy možné, že konečný výklad bude muset stanovit až soudní rozhodnutí na základě konkrétní stížnosti.
Argument č. 6 – náklady na technické zabezpečení blokace webových stránek
MF i přes deklarovanou prodiskutovanost zákona vynechalo z debat úplně sektor poskytovatelů internetu, vynechalo i samotné hodnocení dopadů regulace, neboli RIA zprávu, v otázce technické blokace webových stránek. Nyní se obhajuje tím, že blokace nebude představovat pro ISP providery žádné náklady navíc, protože blokace formou DNS serverů nevyžaduje dle jejich zjištění žádné náklady navíc (náměstek Závodský na Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu – 17. 5. 2016). Z předchozího argumentu ale vyplývá, že MF netuší, které technické zabezpečení blokace zvolí a vzhledem k vágnosti formulace v samotném zákoně to znamená, že poskytovatelé internetu, aby vyhověli liteře zákona, budou muset přijmout nejpřísnější opatření z důvodu eliminace možného finančního či dalšího postihu ze strany MF. Opět např. ve Francii existuje ustanovení hazardního zákona, jež poskytovatelům internetu přiměřené náklady na blokaci proplácí. Je tedy na místě se ptát - kdo vlastní blokaci zaplatí?
Argument č. 7 – vlastní efektivita blokace webových stránek
MF se hájí tím, že v Evropě úspěšně blokování stránek funguje. Bohužel obejít blokační nástroje je v dnešní době otázka pár minut. Ve Francii 5 let po zavedení institutu blokace provedli průzkum úspěšnosti v oblasti pokerového hraní a překvapivě zjistili, že 47 % hráčů využívá zahraničních, nelegálních webových stránek. Na senátním Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice dne 24. 5. 2016 uvedl výkonný ředitel organizace APKURS, Marek Herman, že v Polsku i přes vysoké zdanění hazardu došlo k tomu, že 90 % uživatelů hraje na nelegálních zahraničních webech. Nutno podotknout, že od června 2015 v Polsku platí blokace webových stránek, tzn. že zde máme další příklad toho, jak blokace nefunguje.
Argument č. 8 – komunikace s Evropskou komisí a směrnice, která blokaci doporučuje
MF a hazardní loby se velmi často zaštiťují tím, že EK jim blokaci webových stránek doporučila jako jeden z nejúčinnějších nástrojů pro boj s nelegálním hazardem, samozřejmě v kombinaci s ostatními regulačními prvky. EK zatím v roce 2012 vydala prohlášení, ve kterém blokaci webových stránek shledává jako neúčinné a velmi drahé opatření k omezení hazardního sektoru. Navíc, na základě směrnice o službách na vnitřním trhu 2006/123/ES, je oblast hazardních her z regulace na úrovni Evropské unie vyňata, tzn. EK oficiálně komunikuje pouze formou sdělení a ani v jednom z nich není žádná informace o blokaci webových stránek. Jaké doporučení či nařízení tedy MF a hazardní loby následuje? Že by radu jednoho z asi 200 tisíc úředníků v evropských institucích?
Zůstává otázkou, proč MF sází na náhodu a riskuje zrovna u takto důležitého zákona, jež se po dlouhé době snaží regulovat hazard na českém území. Nebylo by lepší komunikovat se všemi zúčastněnými stranami dříve, než se situace zúží jen na diskusi o blokaci webových stránek a dobrý úmysl boje s nelegálním hazardem zastíní diskuse o jednom paragrafu návrhu zákona?